Nehoda, která změnila životy ...
Jen jsem tam tak stál a s hrůzou v očí sledoval dění okolo mě. Světla z aut, jasně zářila do tmy, a ozařovala neodkrytá místa, pod rouškou černé noci. Modrá světla z policejních aut a sanitek mi blikaly do unavených očí a hlasy, které jsem slyšel z velké dálky, mi připadaly cizí.
Někdo mě uchopil a posadil na kraj silnice. Byl to jeden ze saniťáků, ale v tu chvíli jsem skoro vůbec nic nevnímal. Stěží jsem mu rozuměl, co mi říkal.
"Seďte v klidu, hned vás ošetříme." Nechtěl jsem, bránil jsem se. Za každou cenu jsem chtěl vědět, co se stalo s Mikym a hlavně, co se stalo s Danem. Saniťák mi toho bohužel moc neřekl. Stále trval na tom, abych se uklidnil, ale to pro mě bylo nemožné. Vždyť před necelou čtvrt hodinou se mi změnil život. Skoro podruhé jsem se narodil, ale to teď nikoho nezajímalo. "Naložíme vás do sanitky a odvezeme do nejbližší nemocnice," zněl verdik saniťáka, potom, co mě ošetřil. "Není to tak zlé, jste jen v šoku, potřebujete si pár dní poležet na lůžk
Než jsem se nadál, byl jsem připoutám na lůžko a vezen za zvuků sanitní houkačky, kamsi pryč.
V nemocnici mi sešili několika stehy rozřízlou bradu, oblékli do světle modrého pyžama, napojili na kapačku a nechali na pokoji, kde jsem byl sám. Ležel jsem na zádech, sledoval strop nemocničního pokoje a pomalu si uvědomoval, co se stalo. Zavřel jsem oči. Hned se objevily reflektory z auta, které do nás narazilo. Slyšel jsem výkřik Dana a pocítil tupou ránu do hlavy. S trhnutím jsem se probral. Nade mnou se skláněla sestřička. "Ležte v klidu," přikázala mi. Tohle už jsem někde slyšel. Otočil jsem hlavu k oknu. I přes zatažené žaluzie bylo vidět, že je venku jasný den a slunce už je dávno vysoko nad obzorem. Pomalu se mi vracely vzpomínky na noc, která změnila životy nám všem.
Jeli jsme z týdenního výletu domů. Dan, můj nejlepšípřítel a skoro bratr, řídil. Vedle něj seděl Miky a já měl místo hned za Danem vzadu na sedačce. Dan byl slušný řidič. Nikdy nepřekročil danou rychlost, vždy jezdil podle předpisů. Měli jsme puštěnou muziku a bavili jsme se o stráveném týdnu na chatě. Najednou, než jsem se nadál, Miky zařval: "Bacha!" Vyklonil jsem se mezi sedačky, abych viděl, co se děje. Do očí mě udeřily reflektory řítícího se auta, které jelo proti nám. Dan se snažil ještě strhnout volant na stranu, ale bylo už příliš pozdě. Slyšel jsem, jak Dan vykřikl a ucítil tupou ránu do hlavy. Probral jsem se v autě, které bylo na padrť. Ležel jsem tam zaklíněný a slyšel, jak někdo stříhá plech. Vytáhli mě poloomdlého. Odplazil jsem se na okraj silnice a ještě bez plných smyslů jsem pozoroval, jak se snaží dostat z auta Dana s Mikym. Každá minuta na víc, byla drahá. Opatrně jsem si stoupl a sledoval dění s hrůzou v očích.
Probudil mě hlas doktora, který se na mě přišel podívat. Sedl jsem si na postel a se slzami v očích jsem se zahleděl na doktora. "Co se stalo s Danem a Mikym?" Zatvářil se velice chmurně.
"Váš přítel Miky na tom není zle. Klid na lůžku udělá své."
"A Dan?"
"Máme pro vás špatnou zprávu. Bohužel, je na tom velice vážně. Držíme ho v umělém spánku."
Nic víc jsem nechtěl slyšet. Zpátky jsem si lehl na postel a začal tiše plakat do polštáře.
Už je to přesně půl roku, co se tato nehoda stala. Každý den stojím u postele, na které leží Dan a ze všeho nejvíc si přeji, aby se jednoho dne probudil, promluvil na mě a opět se usmál.
Toto všechno jsem si vymyslela, pokud se k tomu chcete nějak vyjádřit, pište do návštěvní knihy.