"Slečno Rousová, pojďte k tabuli a vypočítejte tento příklad."

Přestanu se dívat z okna a jdu k tabuli.

"A prosím, mluvte u toho," řekne profesorka Hermanová a mně nezbude, než odříkat to, co zrovna píšu.

"Odmocnina z dvaceti pěti plusodmocnina z třiceti šesti,to celé na druhou. No tak to je pět plus šest to celé na druhou to je sto dvacet jedna."

"Ano," přikývne profesorka Hermanová, "máte za jedna, i když to byl jednoduchý příklad, ale příště dávejte větší pozor a nekoukejte z okna, jako kdyby vám ulétly včely."

Jdu si sednout. Za chvilku by mělo zazvonit.

"Za domácí úkol," slyším ještě říkat profesorku, ale zbytek věty nedopoví, protože v tom momentu začne zvonit a celá třída si začne balit. Snaží se dopovědět větu, ale po chvilce to vzdá a sama si začne dávat věci do aktovk

. Začnu si taky dávat věci do tašky. Hodím si ji na záda a vyběhnu ze třídy.

Stojím před školou a nevím, kam jít. Nakonec se rozhodnu jít do parku. Je to park Frederika Bukoviče a moje nejoblíbenější místo je pod stromem, který je řádně zasazen hned u prostřed parku. Sednu si do stínu a vytáhnu z tašky blok a otevřu ho. Svádím sama se sebou a se svojí fantazií boj. Rozhlídnu se kolem sebe. Je tu docela dost lidí. Většinou maminky s dětmi. Zavřu oči a nechám proudit svojí fantazii. Za půl hodiny to mám napsaný. Pak si ale uvědomím, že to, co jsem napsala není správný, a poprvé se zastydím. Seru na to, řeknu si v duchu, sbalím si věci a odcházím "domů."

"Kde jsi byla?" vypálí na mě slečna Müllerová, "škola ti skončila před hodinou."

"Byla jsem venku v parku," zamumlám a jdu do svého pokoje.

"Už mě to tu deptá," řvu v pokoji a hodím tašku do kouta.

Padnu na postel. Lehnu si na záda a koukám do stropu.

Přemýšlím, až se mi kouří z hlavy. Přemýšlím na Blankou a Lukášem. Blanka mi slíbila, že si pro mě přijde, ale sliby chyby. Vůbec se tu za tu dobu neukázala, ani jednou.

Překulím se na bok a rukou zašmátrám pod postelí. Nahmatám krabici a vytáhnu ji na postel. Mám tam uložené věci z dětství. Otevřu víku a obsah vysypu na postel. Vypadne minimum. První, co do ruky vezmu je fotka strýčka Huga. Zadívám se na ni. Vážně mu to tam sluší. Usmívá se na ní, zato mě je nějak smutno. Odložím fotku a vezmu do ruky druhou věc. Tentokrát je to řetízek, co jsem od něj dostala. Zahledím se na něj. Nikdy jsem ho neměla na sobě, ale teď je ten pravý okamžik, abych si ho vzala. Právě teď.