Ahoj :-) Tak toto je můj první článek, tak nečekejte žádnou slávu. :-) Až dodělám školu, chtěla bych být spisovatelkou. Snad mi to vyjde, držte palečky :-)

Byla krásná sluneční sobota. Příroda se začala probouzet. Ranní sluneční paprsky se odrážely od autobusového skla. V autobuse sedělo několik teenegrů, kteří jeli z expedice. Mezi nimi seděli na třísedačce i nejlepší přátelé: Viky, Tomáš a Dominik. Přes uličku dál seděl blonďatý David a pořád se díval na Viky, která unaveně spala a hlavu měla opřenou o Tomášový rameno.Dominik zatím koukal z okénka. Vypadalo to, že to bude klidná cesta domů. Zatím nic nenasvědčovalo tomu, že by se mělo něco stát.

"Nezastavujte jí, prosím, nezastavujte jí," začala najednou hystericky křičet ze spaní Viky. Tomáš se lekl, trhnul ramenem a tím jí probudil.

"Nesmíte jí zastavit," opakovala zase, ale teď už byla naprosto probuzená.

"Komu nesmíme zastavovat?" otázal se s klidným hlasem Dominik a otočil se směrem k ní a Tomášovi.

"Té holce," rozkřičela se Viky a začala brečet. "Tý zkrvavený holce."

"Byl to jen sen, uklidni se," konejšil jí Tomáš a objal ji kolem ramen. "Všechno bude v pořádku, byl to jen sen." V tom se ale šeredně mýlil.

Autobus je teď unášel lesní cesto

"Dominiku, Tomáši, kurva, koukejte," řeklapo chvilce a v jejím hlase byl strach. Asi sto metrů před nimi stála na kraji lesní cesty dívka. Na sobě měla roztrhané tričko a kalhoty. Byla zkrvavená a celá od bláta. Najednou autobus začal pomalu zastavovat.

"Proč zastavujeme?" ozývalo se ze zadních sedadel.

Žena, která řídila autobus, nevěděla. Přístroje jí ukazovaly, že benzín se pohybuje na nule. To není možný, pomyslela si, vždyť ještě před chvilkou byla nádrž plná. Autobus teď jel tak pomalu, jako kdyby ho zezadu tlačily neviditelné síly, až se zastavil přesně u dívky. Viky teď vypadala, že se každou chvilkou zhroutí.

"Neotvírejte jí ty dveře, prosím, neotvírejte té holce dveře," prosila potichu. Tomáš s Dominikem se tvářili, jako kdybych do nich uhodilo a nebyli jediní. Teď všichni upřeli pohled na Viky, která seděla na sedačce, hlavu měla v dlaních, pohybovala se dopředu a dozadu a něco mumlala. Po chvilce se otevřely dveře. přední i zadní.

"Nastup si," vyzvala ji "autobusička". Dívky tam však stále stála.

"Pomoctemi prosím," řekla najednou.

"Zabili jí, oni jí zabili."

"Koho zabili?"

"Mojí sestru, oni zabili mojí sestru."

Každý v autobuse to slyšel, vypukla panika. "Hej klid," zavelel Tomáš, který už stál v uličce a sjednával klid. "Jsme v bezpečí."

"Nastup si," vybídla jí podruhé řidička. Dívka se na ní podívala a najednou ..zmizela.

"Co to bylo?" ozývalo se zase všude okolo. Nikdo tohle neuměl vysvětlit. Řidička byla vyděšená. Co si má teď počít? Má autobus plný lidí, ale k čemu jí to je, když nemá benzín? Pohlédla na ručičku, která ukazovala nádrž s benzínem a nevěřila svým očím. Ručička ukazovala plnou nádrž. nastartovala autobus a jela dál, jako kdyby se nic nestalo. Měla však divný pocit.

Cesta stále vedla lesem, ale ten se už po několika metrech začínal měnit. Místo listnatých stromů tu teď bylo plno citrusů. Pomeranče, mandarinky, citrony. Až na Viky, Tomáše,Dominika a řidičky si toho nikdo nevšiml. Vypadalo to, jako kdyby, až na ně, zapomněl každý, co se stalo.

"Kruci, sakra, co se to děje?" ozval se Dominik. Řekl to proto, protože na střechu autobusu něco padalo a dělalo to velký rány. Naklonil se přes Viky a Tomáše.

Autobus nebyl pod kontrolou. Před něj se na hromadu sesypaly pomeranče. Nemohl jet dál. "Zůstaňte tady, jdu obhlídnout situaci," zavelela řidička, otevřela dveře a rukama chránící si hlavu vešla do spršky citrusů.

Viky se zatím propadla do hluboké dimenze. Teď sledovala dění očima řidičky. Po několika metrech přestaly citrusy padat. Šla hlubokým lesem. najednou se dostala na další lesní cestu. U ní stálo několik osobních aut. Z jednoho akorát vycházel muž. Chůzi měl hrozně pomalou. Držel v ruce dvě pily a šel směrem do lesa. Řidička se schovala za strom, aby jí neviděl. Ani to nemusela dělat. Muž si jí ani nevšiml, prošel kolem ní bez povšimnutí a pokračoval dál, hlouběji do lesa. Zmizel jí z očí, ale po chvilce slyšela řezání, hrozný smích a křik. Vyděsila se, zakopla a ....

Viky se probudila. nebrala ohled na ostatní, ani na Dominika s Tomášem, vyběhla z autobusu a hnala se pryč. Nevěděla jak dlouho bloumala lesem, ale cestou potkávala divné lidi. Byli pomalí, měli divnou chůzi, ale jinak vypadali celkem normálně. Ze začátku se jich bála, ale později si uvědomila, že se jich vlastně ani bát nemusí, jelikož oni si myslí, že je jedna z nich. Chodila asi pořád do kolečka. nevěděla kudy jde, ale až pozdě jí došlo, že měla zůstat v autobuse spolu s Tomášem a Dominikem. Momentálně šla cestou a vpravo od ní byla vyvýšenina. Chtěla jít tam, ale něco jí říkalo, ať zůstane na místě. Udělala dobře. Na kopečku se nejprve objevily blonďaté vlasy a po chvilce i David. Sešel z kopečku pomalou chůzí a mířil k Viky.

"Viky, ty nejsi jedna z nás," řekl a pak pokračoval: "Nejsi nejsi nejsi, ale nemám ti to vůbec za zlý, miluju tě."

Po těchto slovech se k ní pomalu blížil se zvláštním výrazem ve tváři. Viky dostala strach a utekla. Po delší době uviděla před sebou několik lidí. Bylo jich hodně, ale mezi nimi poznala jen dva známé: Tomáše a Dominika. Došla k nim. Byli stejní jako ostatní. Prázdné výrazy ve tváři, pomalá a nemotorná chůze.

"Ahoj, chceš cígo na nervy?" zeptal se Tomáš.

"Ne díky, nekouřím," řekla. "To by si snad mohl vědět."

"Jak, když tě vůbec nezná?!"

To Viky trochu zaskočilo. Vždyť David jí poznal, proč ne Tom?

"Dominiku," otočila se ke svému druhému nejlepšímu příteli. "Poznáváš mě aspoň ty?"

Dominik se ohlédl za sebe, a pak na ní zpátky upřel pohled.

"To mluvíš na mě?" Viky pochopila, že jí nemůže poznat, když si nic nepamatuje.

"To je jedno, pojďte se mnou."

"Dobře, tak jo," přikývli oba a šli za ní.

"Hele proč jdeš tak rychle?" zeptal se Tomáš po chvilce, když došli asi tak kilometr.

"Já jdu úplně normálně, to VY jdete pomalu," obořila se na něj.

Kvůli jejich chůzi šli docela dost pomalu.

"Hele," ukázal Dominik někam vedle sebe.

O strom tam byla opřená asi tak 18tiletá blondýna. Na sobě měla ještě slušně čistou mikinu a v rukou držela malý uzlíček. Koukala na ně nešťastně a Viky poznala, že není jako ostatní. "Pojď sem," vybídla jí. Za chvilku už stála u nich.

"Jdeš s náma?" Přikývla. Dominik s Tomášem to nekomentovali.

Po několika hodinách nekonečného bloudění v lese došli k lomu. Pod nimi byl sráz asi tak 100 metrů. "No a co teď?" zeptal se Dominik. Viky se k němu otočila. "Já nevím co....," větu však už nedokončila. V tu ránu jí neznámá dívka strčila a ona se s hrůzou v očích řítila dolů. Na poslední chvíli se však chytla okraje.

"Kurva kluci, pomocte mi!" Ty se jen na ní dívali s prázdnými výrazy. Z posledních sil se vytáhla a svalila se jim k nohám.

"Nejsi ty náhodou blbá?" otočila se k neznámé.

"Proč si tam nehodila svoje dítě?"

"Svoje dítě," opakovala holka, "svoje dítě? Není to žádný dítě je to jenom pošahaná lékárnička." Její hlas se zlomil. Šlo vidět, že i ona je vyvedená z toho, co udělala.

"Hele jdeme nebo se tady z toho zcvoknu," zavelela Viky, postavila se a vydala se dál. Ostatní se jen koukali na její záda, ale nikdo neudělal ani krok. Ta se však ani neohlédla, šla dál. Před ní se rozprostírala strmá cesta, která vedla někam dolů. Po ní chodili ti divní lidé, jako byl Tomáš a Dominik. Došla až dolů, kde začínala dálnice a po ní jezdili auta. Koukla na hodinky. Bylo za minutu půl jedný. Pomalu zvedla hlavu a v očích měla slzy. Pomalu se všechno ztrácelo a ona padala a padala ... Najednou se probudila. Seděla v autobuse a vedle sebe měla Tomáše s Dominikem.Chytla Toma za ruku. Ten se na ní podíval a políbil jí. Byl to jen sen, všechno je zase tak, jak má být.