† 29. 01. 2009 | kód autora:
NgC
Stál jsem v obydlí, které nebylo dobře zařízené. Jedna místnost s krbem, kde plápolal oheň, křeslo a jedna postel. Nic víc tam nebylo. Na stěně nad krbem byl pověšen jeden obraz, který znázorňoval dvě sedící postavy na jednom křesle.. První postava byl malý chlapec, který seděl svému otci, druhé postavě, na klíně a usmíval se. Obraz byl namalován olejovými barvami. Nebyly na něm použity žádná kouzla. Byl to obyčejný obraz, který měli doma mudlové. Z malého chlapce už byl velký muž. "Venku fouká. Celé počasí je na hovno. Nedivil bych se, kdyby začalo sněžit," ozval se hlas z křesla, který byl ke mě otočený zády. Sám pro sebe jsem si řekl, že to není zas až tak strašné, jak to venku vypadá, ale nahlas jsem řekl: "Máš pravdu Danieli. Venku je opravdu šeredně ošklivo." Daniel, na kterého jsem promluvil se ke mně s křeslem otočil a zadíval se mi hluboko do očí. To on byl ten malý chlapec namalovaný na obraze nad krbem. Jeho obličej byl posázen drobnými jizvami, které mu ubíraly na kráse. A jeho oči byly jasně modré. Byl stejně mladý, jako já. Oba jsme byli ještě mladíci, ale zkušenosti v čarování jsme měli mnoho. Nesnášel jsem, když se mi někdo díval do očí, a tak jsem pohledem uhnul. "Proč uhýbáš pohledem, Jepry?" otázal se se zájmem a s podivným úšklebkem na tváři. "Moc dobře to víš Danieli, nevím, proč bych ti to měl opakovat," odvětil jsem podrážděně a otočil jsem se k němu zády. Tentokrát jsem to byl já, kdo se s ním už nechtěl bavit. Chtěl jsem mu oplatit předešlou návštěvu, kdy se on nechtěl bavit se mnou. Před několika málo dny jsem ho přišel opět navštívit. Byl v depresivní náladě. Pořád jen opakoval, že na mě nemá čas, a že se se mnou nechce bavit. Přecházel sem a tam po místnosti a něco si mumlal sám pro sebe. Zdržel jsem se u něj pár minut. Nemělo cenu se s ním bavit. "Řekni mi to ještě jednou prosím," zaprosil teď Daniel, ale v jeho hlase nebyla ani kapka prosby. Chtěl mě vytočit. Takovou radost mu neudělám, řekl jsem si. "Chceš ten příběh slyšet znova?" zeptal jsem se a opět se k němu obrátil tváří v tvář. Všiml jsem si, že se v jeho obličeji na okamžik objevil výraz překvapení, ale asi se mi to jen zdálo. Tiše přikývl. Přistoupil jsem ke krbu a začal pozorovat plameny, které se v něm honily. Cítil jsem, že se zvedl z křesla a zamířil ke mně. Jeho dech jsem cítil na zádech, ale neotočil jsem se. Položil mi ruku na rameno. Až teď jsem se otočil. Opět mi koukal do očí. Tentokrát jsem ale neuhnul. Zakroutil hlavou. Pochopil jsem. Nemělo cenu mu vyprávět můj příběh. "Budu muset jít, nechtěl jsem tě zdržet dlouho, řekl jsem ti, co jsem potřeboval a teď půjdu," řekl jsem rychle, a obešel jsem ho. Daniela jsem nikdy neměl moc v lásce, ale cítil jsem, že toho máme oba hodně společného. I přes to, že jsem ho nenáviděl, uvnitř jsem ho měl tak trochu rád.
Vyšel jsem do tmy. S tím počasím měl Daniel pravdu. Za tu malou chvíli, co jsem trávil u něj se počasí změnilo. Vítr byl silnější a šlehal mě do tváře. Přitáhl jsem si plášť až ke krku, natáhl jsem si kápi na hlavu a vydal se prázdnou ulicí. Bylo už hodně pozdě a na cestu mi svítily jen pouliční lampy, které ze sebe vyzařovaly nevelké světlo. Přidal jsem do kroku, abych byl co možná nejdříve doma. Měl jsem to domů ještě pěkný kus cesty. Akorát jsem šel přes most, který byl snad jediný, co se zachoval z doby, kdy byl postaven, když jsem za sebou uslyšel rychlé kroky. Pravou ruku jsem v kapse sevřel v pěst. Bylo nebezpečné se potulovat pozdě v noci venku a já to moc dobře věděl. Opět jsem přidal do kroku, div jsem neběžel. Rychlou chůzí jsem přešel most a vydal se ulicí, která vedla k hřbitovu. Touto cestou jsem chodil pravidelně. Kroky za mnou utichly. Přinutil jsem se otočit. Nikde nikdo. Srdce se mi rozbušilo, a tak jsem se ho snažil uklidnit. Jsem posera, nesmím se tak bát, říkal jsem si v duchu a dál pokračoval kolem hřbitovní zdi. Dnes jsem se cítil nějaký nesvůj, když jsem procházel kolem hřbitovních vrat, které byly zamčeny na velký, zrezivělý zámek. Možná, že to bylo i díky Danielovi, který se mě snažil vytočit. Už abych byl doma, pomyslela jsem si. V tu chvíle se však za mnou kroky ozvaly znova. Prudce jsem se otočil a zaznamenal stín, který se vrhl do keřů. Věděl jsem, že mě někdo sleduje už od doby, co jsem vyšel od Daniela, ale myslel jsem si, že jsem dotyčného setřásl. Na nic jsem nečekal a rozběhl jsem se. Nesměl jsem dát jedinou šanci pronásledovateli, aby mě mohl napadnout. Běžel jsem ulicí, kde nebyly skoro žádné lampy. Nechtěl jsem si to přiznat, ale měl jsem strach. Pronásledovatel nemusel být sám. Toho jsem se obával nejvíce. Už jsem viděl vchod do svého domu. Zmírnil jsem tempo, ale stále jsem běžel. Tedy, spíše jsem dobíhal. Vrazil jsem do dveří v domě kde jsem bydlel a ze vnitř je zamknul. Opřel jsem se o zeď a zhluboka oddychoval. Srdce mi opět začalo neuvěřitelnou rychlostí bít. Nevěděl jsem, jestli to je ze strachu, nebo z toho, jak dlouho jsem už neběžel. Přinutil jsem se pokračovat do bytu. Vystoupil jsem po schodech nahoru a rukou zašmátral v kapse. Klíče tam byly. Vytáhl jsem je, vrazil do zámku a otočil. Nic se nestalo. Zámek necvakl a mé obavy se naplnily. Dveře už byly otevřeny. Zamykal jsem, když jsem odcházel?
† 29. 01. 2009 | kód autora:
NgC"Uvědomuješ si, že se chováš jako mudla?" Tahle otázka mě zaskočila. "Vím, jak se chovám a tobě Eriku, to může být úplně jedno. Můžu si žít, jak chci." Erik se rozesmál. Pro mě tu ale nebylo vůbec nic k smíchu. "Tobě to stále nedochází, Jepry?" otázal se s úšklebkem na tváři. Docházelo mi to jasně. Erik neměl rád mudly a vše, co se mudlů týkalo, a já se choval, jako mudla. Neměl jsem hůlku, žil jsem sám, ve čtvrti, kde žili samý mudlové a na srazy, kde se slučovali kouzelníci, jsem nechodil. Erik pozvedl hůlku a mířil s ní na mě. Stál jsem strnule a hleděl mu zhluboka do očí. Srdce mi málem strachy vyskočilo z těla. "Víš, co provádíme s mudly a se všemi, co s nimi mají něco společného?" Věděl jsem to moc dobře. Zabíjejí je. Erik se opět zasmál. ".........." V té chvíli jsem vztekle zasyčel i já. "......." Z ruky mi vyšlehlo bílé světlo a letělo směrem k Erikovi. Uprosted letu mu přerušilo cestu Erikovo kouzlo. Spojili se v jedno. Chvíli byly ve vzduchu a pak se ozvala ohlušující rána. Mě, Erika i jeho společníky to odhodilo. Kouzlo však přece jen zasáhlo mě a já se v bezvědomí sesunul k zemi.
† 29. 01. 2009 | kód autora:
NgC
Myšlenky Oriho
Zatímco Markéta potkává Jaroslava a vydává se s ním k němu domů, aniž by o tom ještě věděla, mezitím Ori šílí vzteky.
"Ta holka je vážně blbá," huláká a přechází po svém pokoji. Nakonec s vypětím všech sil dojde do pokoje, kde nechával celou tu dobu "blbou holku", jak jí před chvilkou nazval. Zůstává stát ve dveřích s polootevřenou pusou a hledí na postel, kde nechala Markéta prstýnek a sáček s pervitinem. Když konečně pochopí, na co vlastně hledí, rozběhne se k posteli a vezme sáček do ruky. Konečně má svoji dávku a teď, už ho vůbec nic nezajímá.
"Půjdeme si nejprve sednout támhle do té kavárny a tam si v klidu promluvíme," řekne mi cestou Jaroslav. Ani mě to moc nezajímá, jelikož mám myšlenky momentálně někde jinde. Jen něco zabručím a šlapu vedle něho. "Tak už jsme tady," ozve se po chvilce a otevře mi dveře do jedné z kavárny a čeká, až vyjdu jako první. "Dvě kávy," objedná si u číšníka, když dosedneme ke stolu, který stojí v koutě kavárny. "Tak povídejte," vybídne mě, když číšník odejde, splnit mu jeho přání. Konečně se zmůžu na slovo a začnu Jaroslavovi vyprávět.
Vyprávím a vyprávím, jak jsem zašla do knihovny, jak jsem našla u Oriho pervitin, jak Oriho popadl vztek a vyhodil mě. "Všechno se to seběhlo tak rychle, že si to uvědomuju až teď," řeknu na závěr poslední větu a už zase cejtím, jak se mi kutálejí slzy po tváři. Ne a ne je zastavit. Jaroslav zahrabe v kapse a za chvilku mi podává čistý papírový kapesník. "Díky," řeknu s vděčností v hlase a pořádně se do něho vysmrkám. "Vůbec nevím kam mám jít," řeknu po chvilce. "Ori mi nahrazoval děcák, ale teď? Když už nemám ani Oriho?" Celej život se mi zhroutil úplně rychle, jako když foukneš do hradu z karet. Každá částečka tvého života někam odletí do kouta a ty seš moc línej na to, aby jsi ty částečky sesbíral a postavil z nich nový a lepší hrad. "Nevím, jestli jsem udělala dobře, když jsem mu tam nechala ten pervitin," zamyslím se nakonec našeho "dýchánku". Jaroslav zakroutí hlavou . "Markéto, sama přece víte, že to byl špatný nápad, když jste mu ho tam nechala." "Já vím," přikývnu, ale v té chvíli mi to bylo úplně jedno."
"Kam se jde?" zeptám se, když vyjdeme z kavárny a jdeme po ulici. Proti nám jde spousta lidí a stále někam pospíchají. My jdeme pomalou chůzí. Občas se i zastavíme, aby se Jaroslav podíval do nějaké výlohy. "Ke mě domů," řekne a pokračuje v chůzi. "Když nemáte teďka kde bydlet, vezmu vás k sobě. Každá společnost dobrá ne? A stejnak. Někdy mi ta samota leze na nervy." "Vy bydlíte v Praze? Vůbec jsem tohle nevěděla."
"Je to jedna z mála věcí, co o mě nevíš." Vcházíme do jednoho průchodu. "Tak v támhle tom okně bydlím," ukáže na jedno okno asi tak v pětipatrovém domě. "Druhé patro, první okno zprava," upřesní ještě, vyndá z kapsy klíče a otevře dveře.
"Výtah tu bohužel nemáme ještě zabudovaný, ale doufám, že ty dvě patra pro vás nebude problém." Zakroutím hlavou. Vezme mi tašku a vydává se po schodech nahoru. Během chvilky stojíme před jeho bytem. Vezme klíče a otevře dveře. Hned nás přivítá jeho černý kocour. "Jdi pryč," odhání Jaroslav kocoura a pobídne mě, abych šla za ním. Je to velice malý, ale útulný byt. "Sem si dejte věci," ukáže mi pokoj a mě najednou připomíná Oriho. I on mě takhle pobízel, abych se zabydlela. Dám si věci na postel a jdu za Jaroslavem, abych si prohlídla celý byt.
Blíží se už večer. Sedíme u stolu a večeříme. Kocour nás pozorně sleduje, myslí si, že něco dostane k jídlu. "Támhle máš svojí misku, tak neotravuj," řekne k jeho osobě Jára. Po jídle se nabídnu, že umyje nádobí. Nejdřív je proti, ale potom svolí.
Ležím v posteli a přemýšlím. Vůbec nevím, co mám dělat, ale potřebuju vidět Oriho.
† 29. 01. 2009 | kód autora:
NgC
Byla jsem malá a měla ještě menšího brášku; Jakoubka. Bráškovi bylo něco málo přes rok. Máma se o nás starala opravdu dobře. Měli jsme, co jsme chtěli, a jako tříčlenná rodina jsme si vystačili.
Jednou se někde slavilo. Už si ani nevzpomínám co, ale byla to rodinná oslava, kde se sešlo hodně lidí z kruhu rodinného.
Hodně lidí obsahovalo i hodně alkoholu. Pilo se. Dokonce i máma pila a to jsme přijeli autem! "Mami, nepij to," tahala jsem ji za halenku. "Miláčku, ještě jednu skleničku a pojedeme domů." "Nechci jet s tebou,jsi opilá. Pojedu s někým jiným." "Neboj se," konejšila mě a dál pila.
Po sklence, kterou si pak ještě dala, nás sebrala, posadila do auta a jeli jsme.
Cestou si nahlas zpívala, smála se a stále se na nás otáčela dozadu. Nedávala pozor na cestu.
Jeli jsme po silnici a kolem nás se rozprostíralo holé pole. Holé pole s jedním stromem. A právě do tohojednoho stromu jsme to v plné rychlosti napálili.
V nemocnici jsem byla napojená na přístroje. Všude kolem mě to pípalo a hučelo.
Máma ležela hned vedle. Ležela na lůžku a koukala do stropu. "Mami," zašeptala jsem. Obrátila se na mě a já spatřila, že má v očích slzy. Pak jsem slyšela větu, která mě doprovázela po celý svůj život. Jakoubek je mrtvý!
† 29. 01. 2009 | kód autora:
NgC
V Doupěti1. díl
"Harry, pomohl bys mi prosím s tím hrncem?" zeptala se paní Weaslová Harryho, který seděl u stolu v Doupěti a luštil mudlovskou křížovku. "Ano paní Weaslová," odpověděl, položil tužku vedle nedoluštěné křížovky a šel pomoci s velkým, špinavým hrnec.
"Poslední dobu jsem si všiml, že málo používáte kouzla," řekl Harry, uchopil hrnec a začal ho táhnout z kuchyně ven na zahradu. Paní Weaslová mu byla v patách. Tohle všechno mohla udělat jedním mávnutím hůlky a ušetřila by tím práce sobě i Harrymu, který byl už po několika málo krocích špinavý od hlavy až k patě. To všechno neměla v úmyslu. Svou hůlku měla zastrčenou v kapse u zástěry a nechystala se jí použít.
"Zjistila jsem, že bez kouzel můžu více zaměstnat zbytek rodiny. Podívej se na dvojčata. Buď jsou ve svém pokoji a celý den nevylezou ani na krok, nebo jsou celý den venku a domů se přijdou jen najíst a vyspat."
Harry si vybavil, kdy naposledy viděl dvojčata. Bylo to předevčírem u oběda. Od té doby je nezahlédl a musel dát paní Weaslové zapravdu. Bylo teprve ráno a celé Doupě ještě spalo. Kdyby Harry mohl spát, psal by v posteli v Ronově pokoji spolu s kamarádem, až do oběda. Zívl.
Myšlenka na spaní ho dohnala k zívnutí. S hrncem už byl na zahradě. Honem si dal ruku před pusu, aby to paní Weaslová neviděla, ale bylo pozdě.
"Harry, děkuji moc, dál už si to udělám sama, ty se jdi ještě vyspat, je moc brzy a vidím, že jsi unavený." Harry byl teď paní Weaslové moc vděčný.
Rozloučil se a rozeběhl se zpátky do domu. Potichu za sebou zavřel dveře. V kuchyni si vzal svojí křížovku a s největší opatrností se vydal po schodišti do Ronova pokoje, aby nevzbudil ostatní.
Ronovo chrápání slyšel už na schodech. Otevřel dveře. Ronald ležel natažený na posteli, jen v trenýrkách a spal. Pusu měl polootevřenou a z ní vydával ty podivné zvuky chrápání. Harry se převlékl a na noční stolek položil brýle a křížovku. Lehl si do postele, přetáhl si peřinu až po bradu a usnul.
"Harry, drahoušku vstávej."
Harry otevřel oči a posadil se na postel. Uchopil brýle a nasadil si je na nos. Koukal teď na paní Weaslovou ospale a vyjeveně.
"Je oběd," řekla a šla vzbudit na vedlejší postel Rona. Harry se začal pomalu oblékat.
"Rone," zašeptala paní Weaslová a jemně se dotkla jeho ruky.
"Co? Kde? Jak? Proč?" vylekal se Ron a ještě v polospánku se posadil. Když spatřil svou matku, opět si lehl. "Mamko, nech mě ještě chvíli spát," zamumlal, otočil se na druhý bok a chtěl pokračovat ve spánku.
Harry se začal smát. "Nechte to na mně paní Weaslová."
Vytáhl hůlku a zamířil s ní na Rona. "Levicorpus."
Než se paní Weaslová nadála, visel Ron ve vzduchu pověšený za kotníky.
"Harry, co blázníš, okamžitě mě pust, slyšíš?"
Paní Weaslová se dusila smíchy.
Harry jedním máchnutím hůlky pustil Rona z neviditelného sevření a ten spadl za ohlušující rány zpátky do postele. "No jo, vždyť už vstávám."
Paní Weaslová se usmála na Harryho a bez jediného slova se vydala z pokoje zpátky do kuchyně, aby ještě připravila příbory, než se jí všichni nahrnou ke stolu. Až když teprve zavřela dveře, pustil se Ron do kamaráda.
"Alespoň ještě chvilinku jsi mě mohl nechat v té posteli," nadával vztekle.
"Zrovna se mi zdál tak pěkný sen."
Harry nikdy nevěřil, že by se Ron začal vztekat, jen kvůli snu, který se mu nedozdál dokonce. "Proboha," zhrozil se, "co se ti mohlo tak krásného zdát, že k vůli tomu tak šílíš?" divil se. Ron se začervenal. "To je už jedno, když jsem vzhůru," zamumlal a začal se oblékat.
Po chvilce byl oblečený a prohlížel se v zrcadle.
"Ještě by to chtělo něco udělat s vlasama," poradil mu se smíchem Harry, který stál za ním a ukazoval mu na trčící vlas vzadu na hlavě. Ron se po něm ohnal.
"Koukám, že si se dobře vyspal, když máš takovou náladu."
"Máš pravdu," pokýval hlavou Harry, "ráno jsem pomáhal tvé mamce s hrncem. Nevěřil bys, jak může být něco tak hrozně špinavého.
Ron se zarazil.
"Ty jsi pomáhal mojí mamce?" zeptal se s povytáhlým obočím.
"Jasně, co je na tom špatného?" podivil se Harry.
"Všiml sis, jak se poslední dobou změnila? Je taková jiná."
"Jak to myslíš?"
Ron teď přecházel rázně po pokoji a mával rukama. "No, tak vším. Hlavně má poslední dobou výbornou náladu. Nehuláká na mě, ani na dvojčata, i když bychom si to zasloužili. V poslední době je prostě strašně v pohodě."
"Buď rád, někdo to štěstí nemá," řekl Harry, "a pojď, cítím oběd."
† 29. 01. 2009 | kód autora:
NgC
Rychle vytáhl hůlku a ještě na zemi zařval: "Pouta na tebe."
Kouzlo minulo Severu o kousek. James vztekle zasyčel. Postavil se na nohy a vyslal další kletbu. "Arania exzuma." Teď kouzlo zasáhlo Sneapa přesně. Zařval a skácel se k zemi. "Potter, nebuď srab a pojď si to rozdat, jako chlap s chlapem. Bez hůlek a kouzel," řval vztekle.
"Já že jsem srab?"
Sneap na něj koukal přes huňaté obočí. Po chvíli vyštěkl: "Ano jsi!"
Zvedl hůlku a zařval. "Crucio."
James opět padl na podlahu a začal sebou škubat a řvát bolestí.
Tu najednou explodovaly dveře do učebny a v nich stál Sirius, Lupin a za nim vyděšeně hleděla Lili.
"Expelliarmus," zaburácel Sirius a odzbrojil Sneapa. James sebou přestal škubat, jen ležel vyděšeně na podlaze.
"Pouta na tebe," zařval Sirius asilné provazy svázaly Sneapa.
Lupin s Lili pomáhali na nohy Jamesovi. V obličeji byl celý bílý, ale hned, jak spatřil Lili, začal se červenat.
"Jsi v pořádku?" ptal se ho starostlivě Lupin a stavěl ho na nohy.
"Myslím, že ano."
Sneap ležel svázaný na podlaze a na všechny hleděl nenávistně. Nic neřekl.
Lili k němu přistoupila.
"Rozvaž mě," poručil jí, ale ta razantně zakroutila hlavou.
"Kdepak Severusi, použil jsi kletbu, která se nepromíjí. Tohle ti neprominu já."
Otočila se a zamířila ze třídy. "Lili počkej, slyšíš, počkej," volal za ní Sneap, ale to už Lupin zvedl hůlku. "Mdloby na tebe."
Po několika málo minutách všichni tři kamarádi vycházeli z učebny. Sneapa tam nechali na pospas svému osudu. Snad ho někdo zachrání.
"Kde jste vlastně potkali Lili?" zeptal se zvědavě James kamarádů, když spolu pokračovali do společenské místnosti.
"Šla hledat Severuse. Řekli jsme jí, že si šel s tebou promluvit. Hned šla za vámi. Následovali jsme jí," odpověděl na jeho otázku Lupin.
"Kamaráde, teď mi vlastně dochází," ozval se Sirius a poplácal Jamese, "že máš u Lili velkou šanci. Pochybuji totiž, že by Sneapovi odpustila."
James se rozesmál. "Snad jí někdy získám."
† 29. 01. 2009 | kód autora:
NgCPředposlední díl :)
"Nemusíš z toho dělat zas takové haló," podrbal se na hlavě James a očima sledoval Siriuse. "Promiň, ale je to naprostá bomba."
Hodina se blížila ke konci. James šel umýt kotlík. Lektvar, kterým byl kotlík naplněn, přelil Lupin do malé lahvičky, podepsal jí a teď ležela na katedře, mezi dalšími lahvičkami plné lektvaru lásky. James pustil vodu a začal umývat kotlík. "Z dovolením," ozvalo se za ním. Překvapením nadskočil. Byl to hlas Lili, která se chystala stejně jako James umýt špinavý kotlík. Trochu se posunul, aby měla možnost, dostat se k vodě. Dneska jí to mimořádně slušelo. Vlasy měla stáhlé a uhlazené do culíku. To Jamese zas až tak nepřekvapilo, ale uchvátilo ho, že měla na sobě, jako jediná, mudlovské oblečení. Světle žlutý svetřík se jí hodil k blonďatým vlasům a tmavé jeansy měla ozdobené páskem. Snažil se na ní nekoukat už z toho důvodu, že v zádech cítil pohled Sneapa. Neotočil se. Pod proudem vody začal nádobu umývat. Jelikož bylo umyvadlo příliš malé pro dva lidi, střídal se s Lili. Ta nepromluvila ani slovo. Domyla kotlík, opláchla si ruce a šla si sednout nasvé místo. James na nic nečekal. Vypnul vodu a šel za Lupinem a Siriusem. Postavil kotlík na stůl a ztěžka si sedl na židli. Srdce mu bušilo neuvěřitelnou rychlostí. Takhle blízko nikdy u Lili nebyl.
Bušilo mu už, když stál s Lili u umyvadla?
Nebo začalo až teď?
Nevěděl.
A co Lili?
Cítila to samé?
Poslední otázku James v duchu zahodil.
"Jamesi, Jamesi, no tak kamaráde, slyšíš?" Potter otevřel oči. "Co se děje?" zeptal se Lupina, který stál nad ním a zvědavě na něj hleděl. "Ta Lili tě ošálila," začal se smát." "Alespoň na ní nemysli o lektvary."
Hodina skončila. Všichni si začali pomalu balit. Sirius s Lupinem měli už sbaleno a čekali na Jamese. Ten si hodil učebnici lektvarů, pergameny a brka do aktovky a vyšel spolu s kamarády ze třídy.
"Potter!" James se otočil. Za ním nestál nikdo jiný, než Sneap. "Můžu s tebou mluvit?"
James naprázdno polkl, ale pak přikývl. Kývl na Lupina se Siriusem, aby na něj nečekali a pokračovali bez něj. Vydal se za Sneapem.
Ten šel chvíli chodbou, a pak nečekaně zahnul do jedné prázdné učebny. Potter vkročil za ním. Aniž by stačil cokoliv říci, Sneap se otočil s hůlkou v ruce a kouzlem zabouchl dveře. Teď mířil hůlkou na Jamese.
"Všiml jsem si, jak o lektvarech pokukoval po Lili," zasyčel nenávistně.
"Severusi," začal ho uklidňovat James, "to není pravda."
Sneap zakroutil hlavou. "Moc dobře vím, že jsi do Lili zamilovaný."
James nevěděl co říci, byl v pasti.
"Impedimenta!"
Kouzlo Jamese odhodilo na druhou stranu třídy atašky se mu vysypaly všechny jeho věci.
† 29. 01. 2009 | kód autora:
NgC
Smíchustal.
"Doufám, že se skvěle bavíš Remusi Lupine," řekl s chladným tónem v hlase. "Tvé kamarády neznám, představíš nás?" Na Lupinovi bylo znát, že by tohle raději vynechal, ale přece jen po chvilce zamumlal.
"Severusi, tohle je James Potter a Sirius Black. Kluci, tohle je Severus Sneap."
Sneap natáhl ruku, ale nebylo to přátelské gesto. Sirius s Jamesem to vycítili a tak na to nereagovali a raději dali razantně ruce do kapes. Vypadalo to, že to Sneapa z míry nevyvedlo. S rukou ucukl a natáhl ji podél těla. James čekal, co bude dál.
"Ještě jsi nám chtěl něco říci Severusi?" otázal se Lupin, aby nestála řeč a hlavně, myslel si, že Sneap rychle odejde.
"Ano Lupine, chtěl. Chci tě ujistit, a hlavně konec koncům ujistit vás všechny," očima přelétl Jamese a Siriuse, "že se s Lili nemuckáme. Je to jen.."
"Ano, ano," skočil mu do řeči Sirius, "je to jen výměna vaší vzájemné sympatie," dořekl za něj. "Tohle už jsme slyšeli, ještě něco nám chceš říci?" Sneap se zamračil a jeho obočí se mu uprostřed spojilo v jednu čárku.
"Ne, to je všechno." Otočil se a bez rozloučení odešel.
"Uf," oddychl si Lupin a rukou si přejel po čele. "Tohle setkání vůbec nebylo příjemné," podotkl James. "Máš naprostou pravdu, to opravdu nebylo."
Od toho dne se James, tak trochu, Sneapa bál a hodně se ho stranil. Na chodbách ho nepozdravil, když ho míjel a o hodině se ho nevšímal. Bylo to i kvůli Lili. Lupin se Siriusem si všimli, že s ním něco není v pořádku, a tak mu to dali značně najevo.
Měli zrovna hodinu lektvarů a všichni tři pracovali u jednoho stolu na lektvaru lásky. Aby je nikdo neslyšel, použili kouzlo Ševelissimem. Díky tomuto kouzlu si mohli nahlas povídat. "Proč se Sneapa straníš?" zeptal se Sirius přítele zrovna když dával šťávu z mandragor do kotlíku.
"Nestraním se ho," opáčil James a koutkem oka zašilhal po Sneapovi, který horlivě míchal lektvar a o spolužáky se nestaral.
"Jej," začal, ale větu nedokončil.
Utichl a otočil se.
Úplně vzadu stála Lili s ostatními kamarádkami a snažily se udělat lektvar podle pokynů na tabuli.
Lupin s Blackem provedli stejný pohyb, jako jejich kamarád a pochopili.
"Jamesi, neříkej, že nejsi do Lili zamilovaný," řekl Lupin a pousmál se.
James se začervenal.
"Já to věděl," vypískl Sirius a chlapsky poplácal Jamesa po zádech.
"Já to věděl," opakoval.
† 29. 01. 2009 | kód autora:
NgC
V očích ucítím opět slzy. Jaroslav už dávno odešel a jsem tu zase sama. Nic moc se toho tady neděje. Kdybych nepsala, tak bych se tu asi unudila k smrti.
"Musí si ještě něco zařídit," řeknu mu a zmizí ven.
Jedu zpátky domů. Teda spíš za Járou. Potřebuju mu říct všechno, co se mi za tu dobu přihodilo. Samo sebou, že si beru i svůj blok.
Stojím před školou. Dovnitř se mi moc nechce, ale musím. Vyjdu schody zamířím ke dveřím, kde je cedulka:
Školní psycholog Otakar Kuba
Po-Pá od 8:00 do 16:00
Tel. Číslo: 724876388 nebo volejte do školní kanceláře 315726962
Zaklepu a čekám.
Otakar mi po chvilce otevře s úsměvem. "Pojďte dál, dlouho jsem vás neviděl, jak se daří?" poptá se a nabídne mi místo, abych si sedla. Tentokrát si sednu na dřevěnou židli. Je to tu úplně stejný, jako když jsem tu byla naposledy. "Hm, je to špatný," řeknu a sklopím hlavu. "Špatný?" otáže se a já mu začnu vyprávět vše, co se mi za tu dobu přihodilo.
"Ori se musí jít léčit," řekne Jaroslav, když dopovídám. "Já vím, chce, ale nevím, jestli to zvládne." "Musí," odvětí, "jen ty mu můžeš pomoc. "Jak mám začít?" zeptám se. "Je třeba si uvědomit, že braní drog, na které jste právě narazila – nevzniklo včera ani předevčírem. Dle praktických zkušeností lze říci, že doba neodhaleného drogového experimentování je delší, než předpokládáme. Musíme prostě zachovat klid. Je nutné si uvědomit, že situaci nelze vyřešit za den, za týden, ale vysoce pravděpodobně ani za měsíc.Budou nutná dlouhotrvající opatření." "Dobře, pokusím se o to," přikývnu."Jak jste mi říkala o tom medvědovi, je pro vás hodně důležitý?" "Strašně moc," podotknu. "A co blok, myšlenky a vaše fantazie?" Vyprávím mu ještě o tomhle a rovnou mu ho i ukážu. "Už jsme o tom mluvili Markéto," řekne zamyšleně. "Nechci vám ten blok vzít, jelikož tak bych vám vůbec nepomohl, naopak. Hodně bych vám blížil. Musíte sama poznat, až budete připravena se ho zbavit."
Vycházím od něho velmi zamyšlená. "Díky za pomoc," řeknu a rychle vyjdu ze školy.
Zaběhnu ještě do knihovny, abych si tam něco vytiskla o drogách. Vytisknu si tam pár listů a jedu zpátky do Prahy.
Kde je ten Ori? Projdu celej byt, ale nikde ho nenajdu, doufám, že neudělá nějakou blbost. Nevím co mám dělat. Jdu se kouknout do jeho pokoje. Vím, že bych to neměla dělat, ale začnu se mu přehrabovat ve věcech. Hledám, jestli tu nemá ještě nějaký drogy. Doufám že ne, ale opak je pravdou. V kapse u kalhot něco nahmatám. Opatrně vsunu ruku do kapsy. Malý balíček s bílým práškem. Jen na to koukám a nemám sílu pohnout jediným svalem. Tohle musí skončit.
Za hodinu přijde Ori. Jecelý bílý a hned míří do svého pokoje. Ani mě nepozdraví. Po minutě vylítne z pokoje, chytí mě za ramena a třese se mnou. "Hej co děláš?" Docela mě tím vystraší. "Kam si dala ten pytlíček, co jsem měl v kapse u kalhot? Byl to můj poslední matroš," vybafne na mě. "Ori přestaň." Nepřestane. "Přestanu, až když mi dáš ten balíček, kterej si mi vzala." Nedokážu se mu vytrhnout, jelikož má velkou sílu. "Ori poslouchej mě," řeknu a snažím se ho uklidnit. "Ten balíček už nemám, vyhodila jsem ho." Nechci mu lhát, ale teď musím. Popravdě ho mám stále ještě v kapse, ale až se mi naskytne příležitost, zbavím se ho.
Tohle jsem však neměla říkat, jelikož Oriho chytil záchvat nepříčetnosti. Pustí mě, ukáže na dveře a zařve: " Sbal si věci a okamžitě a vypadni, dělej!" Mám slzy na krajíčku, ale stále tam stojím. "Ori..." zašeptám. Ten se však ke mě otočí zády, a řekne: "Okamžitě dělej, nebo se neznám." Už se ani o nic nepokouším. Otočím se, papíry, které jsem vytiskla v knihovně, hodím na zem a jdu si sbalit.
Tohle jsou ty nejhorší chvilky, které tu teď musím psát, ale zatnu zuby a pokračuju v psaní.
V pokoji si sbalím věci, zanechám na posteli prstýnek a balíček s pervitinem a odejdu z mého druhého domova. Tak a teď jsem úplně v loji, říkám si když jdu ulicí. Až teď si uvědomím, co se vlastně stalo. Ani nevím, kam mám jít. A to jsem chtěla Orimu jenom pomoct. Prostě jen stojím na ulici, s jednou taškou v ruce a s prázdným výrazem ve tváři. "Slečno, potřebujete poradit?" zaslechnu za sebou známý hlas. Otočím se. Stojí tam pan psycholog a se zájmem si mě prohlíží. "To jste vy?" když se k němu otočím tváří v tvář. Nezmůžu se ani na odpověď. "Pojďte za mnou," přistoupí ke mě a chytí mě kolem ramen. Nejraději bych nikam nešla a jen tam tak stála, koukala na lidi, jak kolem mě procházejí a pořád někam spěchají. Koukala bych se na holuby, jak chodí po chodnících a hledají něco, co by sezobly. Sledovala bych bezdomovce, jak se snaží vyžebrat ok kolemjdoucích nějaké peníze, které stejnak pak utratí za chlast a nebo jen tak leží a skoro nic je netrápí. Možná bych se k nim i přidala, byla bych jedna z nich. Zamyšleně se podívám na Jaroslava. Stojí vedle mě a pozorně mě pozoruje. "Není vám nic?" zeptá se mě po chvilce, aby se ujistil. Zakroutím hlavou. "Tak tedy pojďme," vyzve mě a já vykročím za ním.
† 29. 01. 2009 | kód autora:
NgCSlečna Kiriiisek po mně chtěla, abych jí napsala nějakou povídku o Jamesovi a Siriusovi. Tak doufám, že se bude líbit. Jinak lidičky, stále to platí, pište osoby, které by jste chtěli mít v povídce a ta bude pak věnovaná jen a jen vám :) Další díl dodám jen, co to bude možné.
Zamilovanost
James seděl pod vrbou a hrál si se zlatonkou, kterou předešlý den chytil na zápase proti Zmijozelu. Vedle něj seděl Sirius, černé vlasy přehozené přes obličej, a spal. Bylo sluneční odpoledne a oba přátelé se začínali nudit. James Potter, který měl stejně černé vlasy, jako Sirius, občas vzhlédl od zlatonky na hlouček děvčat opodál, která seděla na trávě a diskutovala.
Libila se mu tam jedna. Byl do ní zakoukaný už od té doby, co nastoupil do školy čar a kouzel v Bradavicích. Její štíhlá postava vyzařovala pružnost a mrštnost a její světle dlouhé, rovné vlasy, zářily na slunci, než cokoliv jiného. James na tuto dívku musel neustále koukat. Její jméno bylo Lili.
Byl tu však jeden velký problém. Problém, se kterým se James potýkal už delší dobu. Měl mastné černé vlasy a husté obočí, pod kterým se ukrývaly temné oči. Tento problém se jmenoval Sneap. Severus Sneap. Lili na něm mohla oči nechat a James nechápal, co se jí na něm může líbit. Byl to sice pilný student, ale byl velice zvláštní díky své nemluvnosti a temnosti. Teď seděl vedle Lili a dalších děvčat a poslouchal, co si povídají.
"Co myslíš Siriusi, je něco mezi tím Severusem Sneapem a Lili," zeptal se James a drkl do kamaráda. Ten se s trhnutím probudil.
"Co jsi říkal?" zeptal se ospale a rovnal si záda.
"Ptal jsem se, co je mezi Lili a tím Sneapovic klukem."
Sirius zakroutil hlavou.
"Kamaráde, tohle já netuším a upřímně, o tohle se moc nezajímám."
Zívl a opět zalehl.
"Počkej," řekl najednou a užasle se podíval na Jamese. "Nechceš říct, že ty Lili tento.." větu nedořekl a začal se smát. James ho dloubl do žeber. "Žádný tento mezi námi není," ohradil se. "Jen jsem se tak ptal."
"Jóóó ptááál," protáhl posměšně Sirius.
"Ano, ptal," řekl razantně jeho kamarád. Více se o tom nebavili.
James nikomu neřekl, že je do Lili zamilovaný, dokonce ani Siriusovi, který byl jeho nejlepší kamarád. Nechápal si to pro sebe a dařilo se mu jeho lásku k čarodějnici utajit. Jen Sirius byl stále zvědavý. Chtěl z Jamese dostat vše, co chtěl vědět, ale nikdy se mu to nepodařilo.
Jednoho dne seděli u nebelvírského stolu. James jedl brambory, když se k němu Sirius natočil. Zrovna si povídal s jedním chlapcem, kterého James znal pouze od vidění, ale teď se Sirius naklonil k Jamesovi a něco mu pošeptal. James měl ve tváři výraz přemýšlení a zvažování, ale nakonec přikývl a dál se věnoval bramborám. Když dojedl, všiml si, že Sirius už odešel, a tak se vypravil ze síně sám.
Svého kamaráda potkal na chodbě. Opět se tam bavil s chlapcem, s kterým mluvil už u oběda. "Jamesi, tohle je Remus Lupin, Remusi, tohle je James Potter," představil kamaráda Jamesovi. "S Remusem se známe teprve krátce, ale můžu říci, že je to výborný člověk a kouzelník."
James se usmál. "Tak co jste mi chtěli?"
Remus se ujal slova. "Sirius mi říkal, že by jsi potřeboval zjistit, co je mezi Sneapem a Lili, je to pravda?"
Potter přikývl. "Ano je, ale chápej," dodal rychle, "je to jen čistě ze zvědavosti."
Remus se šibalsky pousmál. "Kamaráde, větu čistě ze zvědavosti, znám stejně dobře, jako své jméno, taky už jsem tuhle frázičku použil. Vím, jak to myslíš."
James na to nic neřekl.
Lupin pokračoval.
"Severus je starý známý, takový podivín. Několikrát jsem si všiml, že s tou Lili bez sebe neudělají ani ránu, ale nikdy jsem si nevšiml nějakého náznaku, že by spolu chodili. Víte jak to myslím? Držení za ručičky, muckání."
"Třeba se muckají potají," nadhodil Sirius. Všichni tři se ihned začali smát.
"Neumím si představit, že by se Sneap muckal s Lili, to je absurdní," řval smíchy Remus. "Můžu tě ubezpečit Lupine," ozvalo se za nimi chladně, "že s Lili se nemuckáme, jak tomu říkáš, ale vyměňujeme si vzájemné sympatie."
Všichni tři leknutím nadskočili a pak se rázně otočili. Naproti nim stál Severus Sneap a se zájmem si všechny tři prohlížel.
(Severus Sneap)
Copyright © 2008-2012 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.
